Drahomír Surýnek: Celý život cvičím jen tak pro radost

Přinášíme Vám další zajímavý rozhovor s dlouholetým klientem poradenského centra panem Drahomírem Surýnkem. Pan Surýnek žije ve Zborovicích nedaleko Kroměříže. Je důchodce, který však v žádném případě nerozmnožuje řady některých svých vrstevníků, kteří chodí krmit do parku holuby. Celým životem ho provázel aktivní pohyb a láska k němu mu vydržela až do dnešních dnů. Od dětství cvičil gymnastiku, byl aktivním „sokolem“ a zůstává jim i navzdory tomu, že 25. února 2014 oslaví již 87 narozeniny!

Vzpomenete si na první sportovní krůčky?

Jako malý kluk jsme spolu s ostatními kamarády, a hlavně se svými bratry, dvojčetem Zdeňkem a o sedm let starším Josefem, ve Zborovicích trávil veškerý volný čas sportem. I když jsme třeba pásli husy, dělávali jsme stojky, chodili po rukou, běhali a moc nás bavilo předvádět se před děvčaty. Ještě v předškolním věku jsem začal chodit do místního Sokola. V tělocvičně bylo k dispozici nářadí a na něm jsem začal získávat své první gymnastické zkušenosti. V devíti letech jsem zvládl za pomoci mého učitele i vyhazovaná salta. Ve cvičení jsem pokračoval dál, ale za války to bylo se Sokolem špatné, takže nastala nucená pauza.

Po válce jste se jistě ale ke cvičení vrátil.

Vyučil jsem se elektromechanikem a nastoupil jsem do zaměstnání v přerovském Kazetu. Dostal jsem se do výběrového družstva sportovních gymnastů a můžu s klidným svědomím říct, že jsem po pracovní době v sokolovně trávil tolik času, že se stala mým druhým domovem. Trenérem našeho družstva byl zkušený olympijský reprezentant Bohumil Baroš. Pod jeho vedením jsem se zúčastnil v Prostějově memoriálu Adolfa Adámka, který shodou okolností učil dříve ve zborovské škole, a podařilo se mi vyhrát. Několikrát jsem se nominoval i na mistrovství republiky, ale abych se přiznal, nikdy jsem po vyšších metách netoužil. Sport jsem dělal vždycky jen pro radost.

Ani Vám se nevyhnula vojenská základní služba. Jak to bylo se cvičením tam?

Na vojnu jsem narukoval v roce 1947. Nastoupil jsem k letectvu jako radiomechanik. Stal jsem se členem šestnáctičlenného družstva ATK, což byla později Dukla, ve kterém byli zastoupeni sportovci z celé republiky. Jednu dobu byl našim velitelem Emil Zátopek. Mezi mými kolegy v kádru nechyběli ani olympionici bratři Růžičkové, Sotorník, Lylko a Kolejka.

Na kterém nářadí jste cvičil nejraději?

Určitě to byly kruhy, na těch jsem si věřil nejvíce. Rád jsem cvičil i na bradlech a na hrazdě.

Co následovalo po ukončení vojenské služby?

Vrátil jsem se zpět do Přerova. Znovu jsem začal chodit do tělocvičny a byl jsem rád, že jsem se znovu setkal se svými kamarády, včetně trenéra Baroše. V roce 1953 jsem nastoupil jako hlavní energetik u dráhy. Denně jsem dojížděl ze Zborovic, kde jsem začal trénovat starší žáky. Vždycky na konci školního roku jsem jim uspořádal třídenní výlet do chřibských vrchů. Vyhodnocoval jsem tři nejlepší cvičence a ti ode mě dostali jako odměnu knihu se sportovní tématikou.

Neuvažoval jste v souvislosti se svým vztahem ke sportu o tom, že byste se jim živil profesionálně?

Uvažoval. Dokonce jsem udělal přijímací zkoušky na Institut tělesné výchovy v Praze. Byl jsem přijat, ale protože jsem byl zaměstnán a výpovědní lhůta byla šest měsíců, nemohl jsem ke studiu nastoupit. Domluvil jsem si proto roční odklad, ale život mi v průběhu roku zkřížila má budoucí žena. Zamiloval jsem se, oženil, založili jsme rodinu a rázem bylo po studiích. Ale nelituju toho. Narodili se nám dva synové a dvě dcery – dvojčata, takže práce a starostí bylo dost. Cvičit jsem však nepřestal. Zúčastnil jsem se několika spartakiád v Praze na Strahově a Všesokolských sletů.

Udělal jste si čas i na jiné záliby?

Když mi před 23 lety zemřela žena, začal jsem cestovat. Vždycky když mi bylo nejvíc smutno, sbalil jsem věci, sedl na vlak a vyrazil do světa. Sjezdil jsem, co se dalo. Vždycky jsem se vyzbrojil průvodcem, abych se dozvěděl o zemi, kterou jedu navštívit, co nejvíc informací a pak jsem chodil po památkách, muzeích a všech významných místech. Velice mě to obohacovalo. Snažil jsem se mít oči otevřené a odnést si co nejvíce dojmů. Povedlo se mi to. Ze vzpomínek na cesty žiju dodnes.

Kde se Vám líbilo nejvíc?

Velice zajímavý pobyt pro mě byl ve Vatikánu. Souhrou náhod jsem se dostal na místa, která jsou běžným smrtelníkům odepřena. Viděl jsem například katafalky s pohřbenými biskupy a kardinály, což na mě udělalo nesmírný dojem. Nezkazilo ho ani fakt, že jsem byl později okraden. Kromě nějaké finanční hotovosti mně nezbylo nic. Přes ambasádu jsem si musel vyřídit náhradní cestovní doklad a dnes už to můžu říct, celou cestu až domů jsem jel načerno. Zdá se to nemožné, ale je to tak.

Za pár měsíců oslavíte 87 narozeniny. Určitě se Vám nevyhýbají neduhy, jako bolesti zad, kloubů a podobně. Cvičíte ještě?

Letos v létě jsem se rozhodl, že si na zimu zavařím třešňový kompot. Výsledkem byl pád ze sedmi metrů, jehož následkem jsem utrpěl několik zlomenin a také jsem si vážně poranil plíce. Z tohoto úrazu se stále ještě dostávám a rehabilituju. Kdybych nebyl v tak dobré kondici, tak nevím, zda bych tak těžký úraz vůbec přežil. I přes tyto problémy se ale pravidelně scházíme s kamarády v kroměřížské sokolovně. Naše setkání mají dvě části. V té první se hodinu, někdy i hodinu a půl cvičí a v té druhé se už beseduje. Snažím se jezdit pravidelně, protože se s kamarády vždycky rád vidím.